„Z té příčiny zatřesu nebesy, a pohne se země z místa svého, v prchlivosti Hospodina zástupů, a ve dni rozpálení hněvu jeho. I bude jako srna splašená, a jako stádo, když není, kdo by je shromáždil.“ (Iz 13,13.14)

Husté mraky stále pokrývají oblohu; přesto tu a tam proráží slunce, zjevující se jako oko pomsty Boží. Prudká blýskání vyšlehují z nebe, zahalujíce zemi plamenným přikrytím. Za obrovského burácení hromů vyhlašují tajemné a hrozné hlasy osud bezbožných. Proneseným slovům nerozumí všichni; avšak jasně jim rozumí falešní učitelé. Ti, kteří krátce předtím byli tak bezstarostní, tak vychloubační a vzdorní, tak triumfující ve své krutosti vůči lidu ostříhajícímu Boží přikázání, jsou nyní zachváceni zděšením a třesou se strachem. Nad duněním živlů je slyšet jejich nářek. Démoni uznávají božství Kristovo a třesou se před Jeho mocí, zatímco lidé prosí Boha o milosrdenství a plazí se v největší hrůze. …

Průrvou v mracích září jedna hvězda, jejíž třpyt je zvýšen čtyřnásobně v kontrastu s temnotou. Promlouvá k věrným o naději a radosti, ale k přestupníkům Božího Zákona o přísnosti a hněvu. Ti, kteří obětovali vše pro Krista, jsou nyní v bezpečí, skryti jako ve skrýši Hospodinova stánku. Byli vyzkoušeni, a před světem a těmi, kdož pohrdli pravdou, prokázali svoji věrnost Tomu, který za ně zemřel. Úžasná změna se stala s těmi, kteří si tváří v tvář smrti pevně zachovali svoji mravní neporušenost. Byli náhle vysvobozeni ze zlé a strašné tyranie lidí proměněných v démony. Jejich tváře, nedávno tak bledé, plné úzkosti a vyčerpání, nyní září údivem, vírou a láskou. Jejich hlasy se pozvedají ve vítězoslavné písni: „Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky hotová. A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila, a zpřevracely se hory do prostřed moře. Byť i ječely, a kormoutily se vody jeho, a hory se rozrážely od dutí jeho.“ (Žalm 46,1-3) (GC 637-639)