„Béřeť se Bůh náš, a nebude mlčeti; oheň před ním vše zžírati bude, a vůkol něho vichřice náramná. Zavolal nebes s hůry i země, aby soudil lid svůj.“ (Žalm 50,3.4)

Brzy byly naše zraky upoutány k východu, neboť se na něm byl objevil temný obláček, asi z poloviny tak velký jako lidská ruka, který, jak jsme všichni věděli, byl znamením Syna člověka. Všichni jsme ve slavnostním tichu upřeně hleděli na obláček, jak se přibližoval a stával se světlejším, nádhernějším, a stále nádhernějším, až z něho byl velký bílý oblak. Spodek se jevil jako oheň; nad oblakem byla duha, zatímco okolo byly desetitisíce andělů, zpívající nejlibější píseň; a na něm seděl Syn člověka. (EW 15,16)

Když se obláček zpočátku objevil v dálce, vypadal jako velmi malý. Anděl pravil, že to je znamení Syna člověka. Jak se přibližoval k zemi, mohli jsme uzřít vznešenou slávu a velebnost Ježíšovu, jak vyjel, aby zvítězil. (EW 286)

Jeho vlasy byly bílé a vlnité, a splývaly Mu na ramena; a „na hlavě Jeho korun množství.“ Jeho nohy byly na pohledění jako oheň; v Jeho pravé ruce byl ostrý srp; v Jeho levici stříbrná trouba. Jeho oči byly „jako plamen ohně,“ který pronikal Jeho dítkami skrz naskrz. Potom všechny tváře zbledly, a tváře těch, které Bůh zavrhl, zčernaly. Potom jsme všichni zvolali: „Kdo bude moci ostáti? Je moje roucho bez poskvrny?“ Potom andělé přestali zpívat a nějakou dobu bylo hrozné ticho, až promluvil Ježíš: „Ti, kdož jsou rukou nevinných, a srdce čistého, budou moci ostáti; dosti máte na Mé milosti.“ Na to se naše tváře rozzářily a radost naplnila každé srdce. A andělé udali vyšší tón a znovu zapěli, zatímco se oblak stále přibližoval k zemi. (EW 16)

Země se před Ním třásla, „nebe se schovalo jako kniha zavřená, a všeliká hora i ostrovové z místa svého pohnuli se. A králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a v skálí hor.“ (Zj 6,14.15) (EW 286,287)