„Podle zákona se skoro vše očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění. To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem, nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí.“ (Žid. 9:22-23).

Inspirované slovo Boží zde představuje očištění svatyně – symbolický „stín“ svatyně skutečné – nebeské. Jak byla krví zvířat očišťována pozemská svatyně, tak i ta skutečná pravá Boží svatyně nahoře v nebesích, musí býti očištěna lepší – vzácnější obětí, mnohem vzácnější a cennější – Kristovou krví. Obraťmě zřetel k apoštolovu tvrzení, že to prostě nebeské věci samy vyžadují, to znamená, že to bylo bezpodmínečně nutné, neboť to je zásadním cílem i smyslem služby ve svatyni.

Avšak proč to, co se nalézá v nebi potřebuje očištění? Studujeme-li dějiny izraelské pozemské svatyně, můžeme částečně nalézt odpověď. V poslední kapitole jsme se dověděli, že Ježíš je nejen Beránkem, který za nás zemřel, ale také Veleknězem, který žije pro nás. Tím, že obětoval na kříži svůj život jako oběť za hřích, „Jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ (Žid. 9:12).

V symbolické službě pozemské svatyně kněz pomazal zástupnou krví obětí rohy zlatého oltáře. Hříšník dosáhl odpuštění tehdy, když kněz symbolicky vnesl jeho hřích do svatyně. Tato prolitá krev hovořila o prominutí a odpuštění. Bůh však touží nejen odpustit hřích, ale také jej zcela vymýtit a odstranit. Ve službě ve svatyni se toto dělo během slavnosti Velkého dne smíření. Byl to kulminační bod celé služby při odstraňování hříchu. (Viz. 3. Moj. 10).

Ráno ve dni smíření byli do vchodu svatyně přivedeni dva kozli. Kněz musel vrhnout losy, jeden kozel byl určen pro Pána, druhý pro Azazela (satana). Po vstupních obřadech nejvyšší kněz zabil kozla pro Pána a zanesl jeho krev do svatyně svatých. Obklopen oblakem vonného kadidla blížil se ke trůnu milosti a krví oběti kropil slitovnici, přikrývku truhly smlouvy, v níž se nalézala přikázání Desatera. Tímto způsobem dokončil poslední smíření za hříchy, jež byly do svatyně přinášeny každého dne během celého roku bohoslužeb.

Po pokropení slitovnice krví, pomazal nejvyšší kněz rovněž rohy zlatého i mosazného oltáře. Tímto způsobem kněz vynesl hříchy ze svatyně svatých. Potom kladl své ruce na hlavu živého kozla a vyznával nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechny jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vložil je na hlavu kozla. Pak jej dal mužem k tomu určeným vyhnat do pouště. Kozel na sobě takto nesl všechny jejich nepravosti do odlehlé pouštní země. (Viz. 3. Moj. 16:21-22). Takto byla s konečnou platností ve dni smíření očištěna svatyně i lid.

V nebeské službě v Božím chrámě vystupuje Kristus nejprve v místě svatém – prvním oddělení svatyně a následovně v místě nejsvětějším – druhém oddělení – svatyně svatých. Ve starodávné pozemské svatyni předkládali kněží stále stejné oběti každého roku, avšak Kristova oběť byla přinesena s věčnou platností „jednou provždy.“ (Žid. 10:10). Kristus zemřel na kříži jednou provždy. Jednou provždy předložil svou kněžskou oběť ve svatém místě. Jednou provždy vešel do nejsvětějšího místa – svatyně svatých, aby tam zůstal až do posledního naplnění plánu vykoupení člověka.

Jeho cílem je naprosté vymazání hříchu, jeho odstranění a zneškodnění. Zde však vyvstávají určité otázky. Jaký je rozdíl mezi kropením krví v místě svatém a nejsvětějším? První úkon je přikrývání hříchů, druhý jeho odstraněním. Jaký je rozdíl mezi přikrýváním a odstraňováním? Přikrývání znamená prozatímní odpuštění. Konečné prominutí a odpuštění nastoupí ve Dni smíření.

Proč Bůh neodstraňuje hříchy hned tehdy, když hříšník vyznává své viny? Bůh nám dal právo volby a respektuje každé naše rozhodnutí. Jestliže se rozhodneme k ponechání našich hříchů ve svatyni, Ježíš je vymaže až na konci soudního řízení. Jestliže se však chceme vrátit k hříšnému způsobu života, Bůh nás zcela jistě nebude od toho násilím zdržovat. On respektuje naši osobní vůli.

Budeme-li žádostiví návratu k jednou již vyznaným hříchům, Bůh nám v tom nebude bránit. Můj otec začal kouřit dýmku ve věku 9 let. Potom pod vlivem Slova Božího srozuměl, že je-li jeho tělo chrámem Božím, musí dbát o své zdraví a rozhodl se zanechat tohoto návyku. Prosil proto Boha o pomoc, v jeho nitru však probíhal těžký boj. Několikrát odvrhl kouření. Matka nám jednou vyprávěla, jak kdysi viděla otce po snídani vyhodit dýmku do lánu pšenice jak jen mohl nejdále. Zdálo se, že konečně zvítězil. Občas však maminka viděla otce, jak po obědě něco na poli bedlivě hledal. Kdybys ty byl na místě Boha, dovolil bys mu ji nalézt? Začínáš nyní chápat rozdíl mezi přikrýváním hříchů a jejich odstraněním?

Můj otec tohoto rána měl upřímný úmysl zanechat kouření, avšak o několik hodin později se snažil zoufale dýmku nalézt.

Přece jen však nakonec nastal den, kdy se můj otec s konečnou platností rozešel s dýmkou navždy a přes 60 let žil osvobozen a volný od tohoto návyku. Není tomu dávno, co jsme jej vyprovodil na místo jeho dočasného odpočinku. A vím, že když na soudu Bůh oznámí jeho jméno, vymaže navždy jeho hříchy jež měly spojitost s kouřením dýmky, protože je přikryla krev Kristova. Můj otec již nikdy nebude o dýmku či tabák prosit. Vděčí lásce Ježíše Krista nejen za jeho odpuštění, ale i za to, že se stal vítězem nad tímto zlozvykem.

Dává nám Kristus rovněž sílu k vítězství nad jinými našimi problémy než jen nad zlozvyky a návyky? Může člověka oprostit od zlého charakteru, vášní, náruživostí neb nezdrženlivosti v otázce chuti?

Ano, skrze svou službu ve svatyni to náš Prostředník Ježíš naplňuje. A to „co bylo symbolicky konáno v pozemské svatyni, je nyní ve skutečnosti vykonáváno ve svatyni v nebi“ (GC 422). „Nevyrovnatelná nádhera pozemského svatostánku obrážela pohledu člověka slávu nebeského chrámu, v němž Kristus, který nás předchází, slouží za nás před trůnem Božím. Příbytek Krále králů, kde Mu slouží „tisíce tisíců sloužily jemu a desetitíce desetitisíců stály před ním.“ (Dan. 7:10), onen chrám, plný slávy věčného trůnu, kde serafíni, jeho zářící strážci, zastírají v úctě své tváře, mohl v nejznamenitější stavbě, již kdy zřídily lidské ruce, nalézt jen matný odraz své velikosti a nádhery. Přesto pozemská svatyně a služby v ní konané učily důležitým pravdám o nebeské svatyni a velkém díle, konaném tam pro vykoupení člověka.“ (GC 414-415). Jakmile dojde ke skutečnému naplnění velkého Dne smíření, dokoná Ježíš náš Velekněz očištění nebeské svatyně a očistí lidi na zemi od všelikého zla. Potom uzamkne svatyni a přijde pro svůj lid, který Jej očekává. „Tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých, podruhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žid. 9:28).

V předcházejících kapitolách jsme hovořili o Ježíši jako o Beránku, který snímá hříchy. Pak jsme Jej viděli ve svatyni jako kněze přikrývajícího hříchy. Nyní můžeme pochopit, že On sám musí nést tuto celou tíhu až ke konečnému odstranění hříchu. Když přijde podruhé, nebude už muset trpět. Neboť se zjeví „podruhé bez hříchu.“ Účel a cíl Jeho oběti bude naplněn do úplného konce. Tehdy se ukončí i Jeho velekněžská služba.

Zamysleme se o použití těchto vývodů v praxi. Služba ve svatyni nebude trvat věčně. Její konání bude ukončeno a tuto událost popisujeme jako ukončení doby milosti. Bůh může odstranit naše hříchy jedině skrze službu ve svatyni. Za tím účelem musíme své viny přinést nejdříve do svatyně. Teprve tehdy se jich můžeme zbavit. Dovolte mi podat ilustraci na následujícím příkladu. Připusťme, že v našem okolí je pouze jedna prádelna. Každodenně je v provozu, jsou přinášeny a vynášeny oděvy či prádlo. Podtrhuji s celou s celou vážností: Svatyně je Boží prádelna. „Jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem, tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ (Ef. 5:25-27).

Připusťme, že jednou, když poneseš svůj balík s prádlem do místní prádelny, spatříš velký nápis: PRÁDELNA BUDE UZAVŘENA DO 31. PROSINCE. Představíš si, jaké budou komentáře a připomínky lidí k tomuto oznámení? „Co si počneme? Prádelna byla vždy v provozu, vždy nám bylo vyhověno. Nikdy se nám nic podobného nepřihodilo! Co si nyní počneme? Vždyť ve městě jiné prádelny není.“

A nyní si představme, že spatříme druhé oznámení jež nás informuje, jak si máme svůj oděv udržovat v čistotě tak, abychom nebyli závislí na prádelně. Upoutá toto oznámení naši pozornost? Zcela určitě ano. Leda, že ti bude jedno jaký oděv na sobě nosíš, zda čistý či ušpiněný.

Smutné je zjištění, že někteří lidé nebudou nikdy očištěni. A takovýmto lidem Bůh zanedlouho vyhlásí: „Kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně!“ (Zj. 22:11). Ano, čistírna či prádelna bude uzavřena, avšak zatím ještě nyní se v nebeské svatyni konají instruktážní poučná setkání. Ježíš nás chce naučit, jak dosáhnout a zachovat čistotu. Je to ve vší jistotě možné. Nesmířil bych se s myšlenkou, že náš požehnaný Pán by měl v nebeské svatyni zůstat navždy a věčně se starat o hříchy, které mu lidé budou bez přestání zasílat. Jednou musí nastat konec této lavině nečistoty, má-li být svatyně v budoucnu očištěna. V symbolické službě, když Aron vcházel do nejsvětějšího místa – svatyně svatých a vykonával poslední smíření, byl všechen lid shromážděn kolem svatostánku, aby v upřímných a vroucích modlitbách zkoumali svá srdce. Bůh vyžaduje, abychom dnes činili totéž. Náš Velekněz vykonává nyní závažné dílo posledního smíření. Necítíme povinnost Mu říci, že i my vroucně toužíme a očekáváme na den, ve kterém učiní absolutní konec všem hříchům? Není naší povinností vejít vírou do svatyně svatých, kde náš Velekněz Ježíš pozvedá své, za nás zraněné ruce a předkládá nás svému Otci? Ano, On nás toužebně ve své lásce očekává a s největší radostí nás přijme.